Hovoriť o sexe, o znásilnení, o svojich vzťahoch či hraniciach v intimite nie je ľahké, ale sú to ťažké konverzácie, ktoré musíme viesť. Sexuálne násilie je prítomné všade okolo nás: v partnerských vzťahoch a rodinách, v školách, baroch a kluboch. Deje sa pod rúškom stigmy a škodlivých mýtov. Výsledkom je, že prehliadame epidémiu sexuálneho násilia. Čo proti tomu môžeme robiť? Ako to napraviť a zabrániť prehlbovaniu „kultúry znásilnenia“?
Na začiatku kampane Hovorme o súhlase sme niekoľko takýchto rozhovorov absolvovali so zaujímavými hostkami, odborníčkami na tému sexuálneho násilia. Uskutočnili sa vo forme videorozhovorov na Instagrame, dnes vám ich prinášame v písomnej podobe.
Jednou z hostiek našich rozhovorov o súhlase bola Johanna Nejedlová, zakladateľka a riaditeľka českej organizácie Konsent. Konsent upozorňuje na nevyhnutnosť súhlasu a rešpektu v sexuálnych vzťahoch a už niekoľko rokov sa zasadzuje za zmenu zákona v Česku, aby sex bez súhlasu bol právne považovaný za znásilnenie. Nejde však len o zmenu v zákone – nemenej dôležitá je prevencia sexuálneho násilia a kultivácia spoločnosti k sexu so súhlasom a rešpektu k telesnej autonómii.
V rozhovore sa dozviete:
- ako by prevencia násilia a kultivácia spoločnosti k súhlasu mala vyzerať v praxi,
- čo v Konsente radia rodičom, mladým, ale aj školám či barom,
- prečo je súhlas nevyhnutný v zákonoch o znásilnení a v akých situáciách je kritický,
- kde sú hranice súhlasu a ktoré z nich bežne v spoločnosti prekračujeme a nerešpektujeme.
Diskusiu moderovala Alexandra Demetrianová (v čase diskusie kampaňová koordinátorka Amnesty Slovensko).
My sme sa už rozprávali minulý týždeň (25. februára 2021) na feministickom festivale ArtWife. Na diskusii Hovorme o súhlase sme sa tam na túto tému pozreli zo širšieho pohľadu, makrospoločensky, možno aj makropoliticky. Dnes by som, príznačne k názvu tejto diskusie Hovorme o sexe so súhlasom, s tebou rada prebrala dôležitosť, či zásadnú úlohu, súhlasu v sexuálnych vzťahoch. Ako som už povedala, vy v Konsente ste boli prvá organizácia, prvá iniciatíva svojho druhu v celom našom česko-slovenskom priestore, ktorá sa začala touto témou zaoberať. Zaujímalo by ma, aké boli vaše začiatky, ako to ty hodnotíš s odstupom rokov? Čo máte v Konsente za sebou a čo ťa motivovalo k založeniu Konsentu a vôbec k angažovaniu sa v tejto téme?
Já bych zas nechtěla být nespravedlivá k těm organizacím, co tu už byly před námi. Udělali hrozně moc práce v tom tématu, ale je pravda, že jsme byly první, kdo se primárně věnuje jenom tomu tématu souhlasu a znásilnění. Teď jsme překročili i do sexuálního obtěžování a sexuální výchovy. Ale věnujeme se osvětě a nevěnujeme se třeba přímé péči obětem.
Ta idea organizace vznikla někdy v roce 2015 a zase je to propojený s Amnesty International, protože vzniklo to tak, že já jsem narazila na český průzkum Amnesty, který zjišťoval, jaký mají Češi postoje ke znásilnění. Bylo to v rámci kampaně za ratifikaci Istanbulský úmluvy, která ještě pořád není v Česku ratifikována. Ale ten průzkum říkal, že 63 % Čechů si v tu dobu myslelo, že oběť je nějak spoluzodpovědná za znásilnění. Když třeba koketovala, byla opilá, nebo byla vyzývavě oblečená. Mě to hrozně naštvalo, protože mám sama zkušenost se znásilněním. Napsala jsem takový dlouhý post, kde jsem shrnula ten svůj zážitek. Ale spíš než ten samotný zážitek se znásilněním, ten zážitek s reakcemi okolí, které byly přesně takový, jaký popisoval ten průzkum. Na konci toho postu jsem vyzývala k tomu, abychom s tím začali něco dělat, protože je to podle mě nepřijatelná situace. Ten post byl hrozně virální, já jsem ještě omylem zapomněla nastavit soukromí, takže to bylo veřejný, proto se ten post začal hodně šířit a začali se mi ozývat holky a kluci, kteří ten post viděli, že s tím taky chtějí něco dělat.
V tu chvíli už jsem neměla jinou šanci než se s nimi sejít a začít přemýšlet, co budeme dělat. Nakonec jsme zbyly z toho původního týmu jenom já s Kateřinou Kiliánovou a začaly jsme takovou kampaň „Když to nechce, tak to nechce“, která měla Česku vysvětlit, že znásilnění se neděje jenom v parku v noci a není to jenom násilný krvavý akt, ale že se může dít v partnerství. Postupem času se to přerodilo v organizaci, která už má zaměstnance a pořádáme strašně moc workshopů ročně. Snažíme se intenzivně vnášet toto téma do veřejného prostoru.
To, čo máme spoločné je, že Konsent, Amnesty International Slovensko a aj Amnesty International Česko a ďalšie organizácie vedú túto kampaň za sex so súhlasom súbežne. Podobné je aj znenie oboch zákonov, pretože znásilnenie je v oboch krajinách definované hrozbou násilia a nejakou neschopnosťou brániť sa. Organizácie, ktoré bojujú za zmenu, vychádzajú z ľudských práv, a teda sex bez súhlasu je znásilnenie a malo by to tak byť aj v zákone. Samozrejme, to nestačí, lebo ako si aj sama povedala, musíme aj vzdelávať, kultivovať a scitlivovať spoločnosť k tomu, že súhlas do tých našich sexuálnych a partnerských vzťahov nevyhnutne patrí. Myslím, že v oboch našich kampaniach je dôležité počúvať ľudí, ktorí zažívajú sexuálne násilie, predovšetkým ženy, lebo tá téma sa týka obzvlášť žien a dievčat. Ty si sama spomínala, že si vychádzala z vlastnej skúsenosti.
Čo sú vlastne tie prejavy sexualizovaného násilia a kde sú hranice súhlasu? V našej spoločnosti bojujeme proti istým mýtom a stereotypom, a nie každému je jasné, čo je v poriadku, a čo už nie je v poriadku. Takže možno od tých najvážnejších sexuálnych agresií až po nejaké mikroagresie, ktoré si možno ľudia vôbec neuvedomujú… Ako to je?
Tak určitě můžeme začít u toho znásilnění, co je prostě jeden z nejzávažnějších trestných činů. Oběti mají až v 90 % případů trvalé následky, které si dlouhodobě nesou a dlouho je řeší. Je potřeba říct, že každý sex, který proběhne bez souhlasu, je znásilnění. To znamená, že i když si to v půlce někdo rozmyslí a dotyčný s tím chce pokračovat, tak že to můžeme označit za znásilnění.
Není v pořádku, když na druhého je vyvíjený nátlak a je přemlouván nebo dotlačen k tomu, aby měl sex. Ve chvíli, když nemáte možnost říct NE, nemůžete říct ani ANO. Jsou takové nepříjemné situace, které s námi často sdílejí sledující Konsentu, kdy je prostě někdo „uškemrává“ a přesvědčuje tak dlouho, až k tomu sexu svolí. To je taky sexuální násilí a znásilnění.
Pak jsou tady takový věci, které se považují za míň závažný, ale jsou taky nepříjemný a ženám různým způsobem omezují život a rozhodování, což je sexuální obtěžování. To můžou být nepříjemné poznámky, dotyky, ale i vtipy. Když jste ve formálním prostředí, kde jste v nějakým postavení, tak vám může být velmi nepříjemné, že někdo má sexuální vtipy a vy se v tu chvíli nemůžete ohradit. Často se lidé ptají, kde je ta hranice. Jak mám poznat, co je v pořádku a co ne?
Je důležité vědět, že ta hranice je pro každého někde jinde. Nedá se úplně nalinkovat, a proto je třeba přistupovat ke každému nějakým způsobem individuálně a sledovat tu jeho reakci. Když si nejsem jistý, tak se zeptat a ujistit se, že je všechno v pořádku. I v sexu, jak se lidé baví, že nevědí, jak si vyžádat souhlas… není to nic těžkého, dá se to dělat nějakými míň formálními nástroji než říct: „Můžu s tebou mít sex?“. Dá se zeptat: „Líbí se ti to? Chceš, abych pokračoval? Jak to máš rád?“ a klást takové normální otázky, které by mohly být součástí nějakého aktu před tím, než dojde k sexu.
Stejně tak ve flirtování nebo v jiných situacích je dobré si zase všímat toho druhého a jestli to, co děláme, je v pořádku – a když je zaraženej a nereaguje, tak se zeptat, jestli je všechno v pohodě. Pokud na to nereaguje nadšeně nebo tak, že z toho cítíme, že je v pořádku, tak nepokračujeme. A to bez ohledu na to, jestli jde o sex, nebo flirtování, nebo běžnou konverzaci. Myslím, že je to věc, kterou jsme zvyklí dělat v jiných lidských situacích a měli bychom se naučit, že to prostě patří i do toho sexu nebo navazování vztahu.
Keď potom dochádza k takým komplikovanejším situáciám… Už sme dostali otázku: „Čo presne znamená so súhlasom?“ Ja mám dojem, že už si ju zodpovedala, ale keby si ešte chcela doplniť, tak pokojne.
Se souhlasem znamená, že jsme si jistí, že ten druhý to chce taky a že neděláme něco proti jeho vůli. Když jsem se o tom bavila s kamarádmi, tak někteří říkali: „No ale holky jsou stydlivý a vlastně se moc neprojevují, tak jak mám poznat, že se jim to líbí?“ No a přesně v tu chvíli, když si o někom myslíme, že je jenom stydlivý, tak je dobré se ujistit, že to tak je a že je pro něj v pořádku dělat to, co dělám.
A keď sa ten človek hanbí, tak ani ticho nie je odpoveď. Ten súhlas musí byť jasne a dobrovoľne daný. Začala som otázku komplikovanými situáciami… Veľa sa hovorí o situáciách, keď je človek ovplyvnený nejakými látkami, či už je to alkohol alebo drogy. Čo by si poradila? Ako v tom prípade postupovať? Dať si tú hranicu, že tu už sa nebudem na súhlas ani pýtať, pretože neviem, či keď človek súhlas dal, tak či ho dal pri všetkých svojich zmysloch a či je to dobrovoľné?
Já si myslím, že je normální dát si dvě-tři skleničky alkoholu a pak mít sex. V tu chvíli se člověk ještě umí nějak informovaně rozhodovat o tom, co dělá. Když je ale někdo extrémně opilý anebo je hodně mimo, tak bychom si určitě měli být jistí, že nemůže dát odpověď, protože neví, co se s ním děje. V tu chvíli je dobré počkat na ráno. Možná si v ten večer neužijete sex, který by pravděpodobně taky nebyl úplně ideální, protože když je někdo úplně mimo, tak to není super. Ale ušetříte si tím spoustu trápení, které by mohlo přijít, kdyby ten člověk s tím fakt nesouhlasil a druhý den by se cítil hrozně a vy byste se taky mohli cítit špatně.
Tu určite platí, že ráno je múdrejšie večera. Takže dať priestor. Vy sa v Konsente venujete prevencii a kultivácii. Všetkým odporúčam navštíviť váš web www.konsent.cz. Je tam veľmi veľa užitočných informácií a ponúkate rady rôznym skupinám ľudí, rôznym komunitám, čo je veľmi trefné, pretože to sexuálne násilie sa neodohráva v tmavých uličkách od neznámych útočníkov, ale práve od ľudí, ktorí sú známi a sú z našich rodín, komunít a partnerských vzťahov. Vy radíte rodičom, dospelým, mládeži, učiteľom a učiteľkám, školám. Máte nejaké rady a nástroje aj pre firmy, bary, organizácie. Kde je dobré začať pri tej prevencii, takto komunitne: nastaviť si vo svojej komunite alebo v bubline pravidlá, alebo scitlivovať sa voči sexuálnemu násiliu, ktoré by sa tam mohlo diať? Kde sú tie rozdiely medzi prostrediami? Radíte niečo iné rodinám, rodičom, alebo konkrétne barom?
V každém prostředí je důležité jít příkladem a nesmiřovat se s tím, že se na tyhle témata vtipkuje, nebo že se to zlehčuje, a být tím člověkem, který nastavuje tu hranici a říká „O sexuálním násilí se tady nebude vtipkovat, protože to není žádná sranda“, protože to pak nastavuje prostředí, které to sexuální obtěžování a násilí omlouvá a umožňuje, aby se dělo. Kdyby všichni věděli, že Pepa, když je opilý, nesmí plácat holky přes zadek, protože je to totálně přes čáru, tak by to nakonec ani Pepa nedělal. Ale tím, že všichni říkáme „To je v pořádku, vždyť Pepa se občas opije, tak co?“, pak se to replikuje. Takže myslím, že bychom měli začít tím, že se budeme vůči veškerým těm projevům vymezovat a samozřejmě nebude to zábavné, chvíli nás lidi budou považovat za ty, co prudí a kazí zábavu, ale je to důležitý krok, ve kterém musí být někdo lídrem, a pokud to nebude chtít dělat nikdo, tak to nikdo neudělá, ale když s tím začne, tak se dost často další lidé přidají, protože zjistí, že jim to taky není příjemné.
Třeba v těch rodinách se hodně bavíme o tom, že je potřeba o těch věcech mluvit už s malými dětmi. Bavíme se o tom, že je potřeba, aby sexuální výchova začínala v útlém věku. Spoustu lidi to zaráží, protože si pod sexuální výchovou představují to, že se mluví přímo o sexu, ale do té sexuální výchovy patří i takový věci jako tělesná integrita. Učíte ty děti, že jejich tělo je jenom jejich a že mají právo říct NE a že si k nim nesmí nikdo nic dovolovat. Když to s nimi již od mala začněte praktikovat, tak je mnohem vyšší šance, že když někdo ve starším věku se jim bude snažit nějakým způsobem ublížit, tak se budou umět ohradit.
Třeba ten problém sexuálního násilí je, že se ty oběti nijak nebrání buď proto, že jsou úplně paralyzované strachem, nebo proto, že nemají pocit, že si to vůbec mohou dovolit se bránit, protože jsou zvyklé, že mají být poslušné. Tak to je důležité už u těch malých dětí. Zároveň, když se mluví o zneužívání dětí, tak tam je taky taková věc, že častěji si ten pachatel vybere někoho, kdo je snadná oběť. A vy, když povedete to dítě k tomu, že se má vůči takovýmhle věcem vymezit a ozvat, tak pravděpodobně, to zní asi hrozně, ale ten člověk si vybere někoho jiného a bude vědět, že na tady to dítě si dovolit nesmí. Tak to je ten základ, který by se měl učit, jak v rodinách, tak ve školkách.
Organizace Nesehnutí má taky skvělý manuál pro školky, jak o tom s dětmi mluvit. Je to v češtině, ale kdyby někdo chtěl ze Slovenska, tak to taky najde. Potom co řešíme v těch barech, jde o prostředí, kam se lidi chodí bavit, užívat si to a mají se tam cítit bezpečně. Měli by vědět, že k tomu bytí v baru nemusí nutně patřit sexuální obtěžování a že když se jim to tam stane, tak jsou podniky, kde to nebudou brát na lehkou váhu a budou se snažit jim pomoct. My ty bary vedeme k tomu, aby u nich v podniku byly vyvěšeny naše plakáty, které říkají „Tady netolerujeme obtěžování“, čím už nějakým způsobem kultivují to prostředí a dávají ostatním najevo, že to není v pořádku se takhle chovat, a zároveň pak v těchhle podnicích můžete požádat obsluhu o pomoc.
Myslím, že by bylo super, kdyby i v barech, které nejsou zapojené do téhle sítě, tak když něco nepříjemného zažijete nebo vidíte, že někdo jiný něco takové dělá, tak abyste to oznámili té obsluze a pokusili se ji požádat o pomoc. Protože si myslím, že většinou ta obsluha chce, aby se tam všichni cítili dobře a nechce si tam chovat někoho, kdo odrazuje ostatní hosty od toho, aby tam byly. Ale často prostředí funguje tak, že to ignorujeme a že to neřešíme.
Myslím, že celkem ten noční život by měl být o tom, že se navzájem o sebe staráme. Takže když vidíme, že někomu vedle nás se děje něco nepříjemného, tak i když to není náš kamarád, tak bychom se měli zeptat, jestli náhodou nepotřebuje pomoc. Třeba na těch vysokých školách je časté, že se tam děje obtěžování a bohužel, nevím jak na Slovensku, ale v Česku to vysoký školy neumí vůbec řešit a odmítají to řešit. Podle mne je hrozně potřeba, aby se ty věci oznamovali, aby ty školy věděli, že to je problém, který nemohou nechávat být a že to není tak, že když se tam něco děje a nikdo se neozývá, že to můžou ignorovat, ale že se to děje a že studenti a studentky nechtějí, aby se to dělo. Podle mne ve všech těch situacích je důležité snažit se ozývat. Samozřejmě je to těžký, proto si nemyslím, že by to mělo být jenom na těch obětech, ale i na tom okolí, které to pozoruje, aby se za ně postavilo a aby se snažilo o to, aby se to nedělo.
Keby sme teda chceli začať každý/každá od seba, tak čo môžeme robiť pre to, aby ten koncept súhlasu zovšednel? Lebo stále je to niečo výnimočné alebo nové. Ako teda byť citlivými voči tomu sexuálnemu násiliu, ako si ho všímať? Keď si napríklad predstavím situáciu v bare, že niekto odchádza s veľmi opitou dievčinou, či by voči tomu mali ľudia v bare alebo napríklad niekto, kto pracuje pri bare, alebo niekto pri vchode zakročiť. Ako citlivo a zodpovedne konať vo svojich komunitách alebo bublinách, či už je to škola, alebo bar?
Já si myslím, že přesně v takových situacích je vždycky dobré zakročit, samozřejmě s nějakým ohledem na to, abychom byli v ty situaci my v bezpečí, protože to je hlavní. Takže když to vypadá hrozně agresivně, tak nemusíme jít úplně nejblíž a tak. Většinou je dobré zeptat se toho, o kom si myslíme, že se mu děje něco nepříjemného, jestli je všechno v pořádku, a dát mu nějakou možnost, aby nás požádal o pomoc.
Ve chvíli, kdy je ten člověk úplně bezvládný, tak je dobré se zeptat toho, kdo si ho někam táhne, co se děje, jestli nepotřebuje pomoc. Protože, samozřejmě, se může stát, že je to kamarád, co se mu kamarádka sťala pod obraz a chce jí jenom doprovodit domů, ale může to být i jiný případ. To, co my říkáme během těch školení barů barmanům, tak ve chvíli, kdy je to kamarád, co vede domů opilou kamarádku a chce jí pomoct, tak vám vysvětlí, co se stalo, a vy mu pro ni podáte sklenici vody, zatímco ve chvíli, kdy je to někdo, kdo má za lubem něco nekalé, tak se spíš začne kroutit a z té jeho reakce poznáte, že něco není v pořádku, a bude nějakým způsobem agresivní a říkat vám, že vám do toho nic není, co by v první situace asi spíš nenastalo.
Kristianito sa pýta: „Pri oznamovaní sa podľa mňa ľudia často stretávajú s predsudkami vedenia. Ako by ste odporučili ľuďom konať v takomto prípade?“ Teda keď už aj chceme pomôcť, ale odpoveďou sú nám predsudky alebo nejaké zatváranie dverí pred tým problémom.
Pokud je to situace, kterou fakt chceme řešit, tak je dobré odvolávat se na nějakou vyšší instituci, nějakého kolegu. Ale, samozřejmě, žijeme v prostředí, kde musíme tohle téma řešit a určitě jsou místa, kde před námi budou v tomhle tématu zavírat dveře. Ale je dobré hledat spojence, kteří budou umět pomoct i mimo tu instituci.
Když se podíváme třeba na tu vysokou školu, tak ve chvíli, kdy se tam půjdete za někým stěžovat a on vás nevyslechne, tak je dobré najít si třeba pedagoga nebo pedagožku, se kterou máme třeba lepší vztah a požádat jí nebo jeho pomoc, nebo jít za poradci. Určitě se najde někdo, kdo vám pomůže. Vždycky je dobré nepředpokládat, že první místo, na které se obrátíte, bude to, které vám pomůže všechno vyřešit ideálně. Často třeba hledat déle. Takto to platí třeba i s terapeuty. Ne vždycky ten první bude ten ideální. Je dobré být nastavený na to, že ta pomoc nemusí být ideální, protože to prostředí ještě není ideální, co ale neznamená, že bychom to měli vzdávat a tu pomoc nehledat.
Keď už sme sa teda rozprávali, čo môžeme robiť my, aby sme rozpoznávali takéto nechcené potenciálne sexuálne násilie alebo obťažovanie, keby sme sa teraz upriamili na ľudí, ktorí to sexuálne násilie zažili alebo zažívajú a my im chceme nejakým spôsobom pomôcť… lebo vy nie ste organizácia, ktorá by poskytovala služby ľuďom zažívajúcim sexuálne násilie, ale máte aj vy určite rady, čo robiť, kde vyhľadať pomoc alebo ako postupovať, keď sa niekomu udeje nejaký druh sexuálneho násilia. A teda pre tú všeobecnú verejnosť alebo pre skupiny kamarátov, kamarátok alebo pre kolektívy v škole… Ako vieme tomu človeku pomôcť, ale nenásilne, tak, aby sme stále rešpektovali vôľu a potreby tejto osoby, aby bola v bezpečí? Pretože častokrát sa to môže diať vo veľmi úzkych kruhoch a z hierarchickej pozície. Teda ako môžeme nejako citlivo a podporne konať?
To je jedna z věcí, kterou my vysvětlujeme na workshopech, které děláme ve škole, protože podle nás tam není zas tak vysoká šance, že se vám stane znásilnění, ale je velmi vysoká šance, že znáte někoho, kdo ho zažil a je dobré mu umět pomoct, protože když budete první, komu se svěří, a i nechtíc budete reagovat nevhodně, tak se může stát, že ten člověk se pak nikdy nesvěří. Takže je dobré vědět, že u toho dotyčného je dobré vůbec poděkovat, že sebral odvahu a svěřil se vám, protože je to těžký krok a spousta lidí to třeba neudělá nikdy a nikomu o tom neřekne.
Určitě je hrozně podpůrné říct tomu člověku, že to není jeho vina, spousta obětí sexuálního násilí se obviňuje za to, že se jim to stalo, protože mají pocit, že si to nějak vykoledovali. Je nezbytné, abychom všichni věděli, že za znásilnění může jenom ten násilník. Je dobré říct tomu člověku, že mu věříte, i když vám to říká o někom, koho znáte, je vám blízký a je těžký nad tím přemýšlet, že tady ten váš kamarád nebo váš blízký člověk udělal něco tak špatného. Vaše pozice není rozsoudit, co se stalo, ale podpořit toho vašeho kamaráda nebo kamarádku, který se vám s tím svěřuje.
Potom je dobré zeptat se, jak tomu člověku můžeme pomoct a nechat to na něj, aby nám nabídl, co pro něj můžeme udělat. Je důležité nedělat nic proti jeho vůli, nenutit ho jít na policii, protože nevím jak policie na Slovensku, ale policie v Česku je ne úplně stoprocentní. Samozřejmě je spousta skvělých policistů, kteří jsou hodně nápomocní. Zároveň jít na policii může ne vždycky té osobě úplně pomoct, protože s tím člověkem může mít nějaký bližší vazby a třeba nechce, aby ten člověk šel do vězení, protože jsou si nějakým způsobem blízcí i když udělal něco takhle špatného. Není ničí povinností jít to oznámit na policii.
Určitě můžete poradit, že můžete najít společně nějakou terapeutku nebo terapeuta, který s tím pomůže. Je dobré doporučit, že existují organizace, které se specializují na tato témata, na pomoc obětem. Já nevím, který to jsou na Slovensku a tam můžou dát nějaký rady nebo pomoc. Je dobré hlavně být nablízku a i po nějaké době se zeptat toho člověka, jestli je v pořádku, jestli něco nepotřebuje. Každý to trauma prožívá jinak, někdo z toho může být měsíce zdrcený, někdo vám to může říct a měsíce neopakovat a nemusí ho to nějak viditelně trápit. To, že se ten člověk třeba směje, když to říká, neznamená, že není traumatizovaný. Spousta lidí třeba reaguje na to trauma tak, že ty věci zlehčuje a bagatelizuje. Takže i kdyby ten člověk nevypadal podle vás jako ideální oběť, to neznamená, že se mu nic nestalo.
Tu by som to rada napojila na tú dôležitosť súhlasu, pretože tá sa dobre ilustruje na tých spôsoboch, akými dochádza k znásilneniu. Okolo tohto stále panuje veľa mýtov, stereotypov alebo predstáv, že pri znásilnení je vždy použité hrubé násilie, že vždy sa obeť musí brániť a kričať. Ale opak je pravdou.
Ty si už sama načrtla, že je to vlastne natoľko traumatizujúca situácia, že aj tie reakcie človeka, ženy, dieťaťa, ktoré to zažíva, sa môžu rôzniť. A tam je práve kľúčový ten súhlas, pretože nie vždy je pri znásilnení použitá hrubá sila, častokrát sa deje z nejakej hierarchickej pozície, z pozície moci. Aj tí ľudia, ktorí sa v tej situácii ocitnú, reagujú rôzne. Niekto zmrzne, nevie, ako reagovať… Celé je to veľmi komplexné a špecifické.
Preto by ma zaujímalo, prečo je podľa teba ten súhlas v legislatíve a zákonoch taký dôležitý? Vieme, že veľmi malé percento činov sexuálneho násilia je nahlásených na polícii alebo trestne stíhaných. Do určitej miery je to iste aj preto, že nemáme ten súhlas v zákone a tie ženy, alebo poškodení vo všeobecnosti, by na polícii neuspeli. Vieme si povedať nejaké zásadnejšie príklady, v ktorých by ten súhlas v legislatíve naozaj pomohol, pretože by bol tým rozhodujúcim prvkom, tou deliacou čiarou?
Hodně alarmující je příklad, který nám říkala jedna právnička, která s námi pracuje na definici znásilnění v českém trestním zákoníku. Ta nám vyprávěla, že zastupovala holku, která se ošklivě pohádala se svým přítelem a pak šla spát. Ten přítel za ní přišel a chtěl sex, hodně se toho dožadoval. Ona nechtěla a protože nevěděla, jak na to reagovat, tak předstírala, že spí. On s ní měl sex, zatímco spala. Ten český soud to nevyhodnotil jako znásilnění, protože se nebránila a podle soudu ani nebyla v pozici bezbrannosti, protože kdyby chtěla, tak se bránit mohla.
To je podle mne do očí bijící příklad toho, kdy by ta zákonná definice podmíněná souhlasem mohla zafungovat, ale protože to zadefinované nemáme, tak nefungovala. Takových příkladů, kde se oběti nebrání, je strašně moc. Nám na Konsentu často píšou holky, které se nebránili a nechali toho partnera nebo kamaráda… Statistiky říkají, že jenom 10 % znásilnění páchá někdo cizí, tak se prostě nebrání, protože si myslí, že jim nikdo nepomůže. Dokonce jsme se setkali s tím, že do českých škol chodí policisti dávat přednášky o znásilnění a dívkám radí, že když je někdo bude chtít znásilnit, tak se nemají prát, protože by to mohli ještě zhoršit. Takže tady ta rada vede k tomu, že kdyby se jim to stalo, tak nakonec ten případ by ani nebyl posouzen jako znásilnění, protože poslouchali tyhle moudré rady nebránit se.
Tá rada bola asi dobre mienená, ale v praxi to zrejme vyzeralo celé inak a už sme asi niekde inde. Týmto si veľmi dobre načrtla, že okolo znásilnenia je kopec škodlivých mýtov a zastaraných rodových stereotypov, ktoré na toto veľmi vplývajú. Máme ďalšiu otázku: „Ako si predstavujete šírenie informácií o organizáciách pre obete sexuálneho násilia medzi ľudí? Cítim, že mnoho ľudí o týchto organizáciách ani nevie a nemá prostriedky na ich vyhľadávanie.“
To je věc, kterou by měl mít na starosti stát, protože podle mne to je jeho úloha postarat se o to, aby jeho občané byli v bezpečí a aby ve chvíli, když se jim stane něco nepříjemného, mohli vyhledat pomoc. Nechápu nepřipravenost toho našeho prostředí. Nevím, jak to je na Slovensku, myslím, že o něco lepší. Ale třeba v době pandemie se začalo hodně mluvit o domácím násilí. V Česku byla k tomu tématu jedna tisková konference Úřadu vlády, kde promluvila zmocněnkyně, a jinak ticho po pěšině. Pak se nám povedlo udělat jednu tiskovou konferenci s vedením pražského magistrátu, ale žádní politici se toho tématu nechopili, média o tom trochu psala. Přišlo mi, že to má být jejich úlohou o tom mluvit.
Na Slovensku jsem zaznamenala, že nějaký projev měla prezidentka Čaputová, ale jinak taky nevím, jestli to nějak extra rezonovalo. To je ten problém toho, že si dnešní politici myslí, že je to ženské téma, o kterém mají mluvit ženy. Ženy se do toho zase nepouštějí, protože to pak vypadá, že s tím samy měli zkušenost, nebo že neřeší ty důležité témata. Pak o tom nemluví skoro nikdo. Protože je důležité bezpečí lidí, co tady žijí, mělo by to být prioritou. Třeba jak se prioritou stalo to, že se na školách dělají protidrogový školení a vůbec se o tom ve veřejném prostoru a ve veřejnoprávní televizi mluví. Tak si myslím, že by takový prostor, nebo možná ještě větší, mělo dostat téma znásilnění, protože když znásilnění zažije každá desátá žena, tak je to proste enormní problém, kterému by se mělo naše prostředí dostatečně věnovat.
Ja by som spomenula pre slovenské diváčky a divákov, že sa v rámci Slovenska dá volať na národnú linku pre ženy zažívajúce násilie. Je to nonstop linka: 0800 212 212. Takže ak zažívate alebo ste zažili sexuálne násilie, tam vám určite budú vedieť poradiť, jednak čo robiť, na koho sa obrátiť. Samozrejme máme niekoľko dobrých organizácií, ktoré sa venujú práve službám ľuďom, ktorí zažívajú nielen sexuálne násilie, ale aj takzvané rodovo podmienené domáce násilie. Máme poznámku k tomu, čo si hovorila o tej polícii: „Štatisticky ženy neutrpia väčšie zranenia, keď sa bránia pokusu o znásilnenie ako keď sa nebránia. Až na to, že majú väčšiu šancu ho prekaziť. Hrozné, že polícia šíri také nezmysly.“ Ty s tým súhlasíš? Je to štatisticky naozaj tak?
Nevím, jestli to je statistika, ale vím, že málokdo je sadistický násilník a že by mu dělalo radost překonávat výrazný odpor. Tudíž to, že kladete ten odpor spíš vede k tomu, že se ubráníte, nebo že ten pachatel to vzdá, protože neočekával, že bude muset bojovat s tím odporem.
Blíži sa Medzinárodný deň žien. To je každoročne veľmi dobrá príležitosť si zhodnotiť, ako na to sme s právami žien, s rodovou rovnosťou. Tento raz máme za sebou veľmi ťažký rok. Takže keď si porovnáme pondelňajší Medzinárodný deň žien a ten posledný, tak vidíme, že sa veľmi veľa zmenilo. Zaujímal by ma tvoj názor. Ako hodnotíš súčasný stav práv žien, najmä v súvislosti s tým, aký ťažký bol pandemický rok pre ženy a dievčatá? Je tam určitý nárast hlásení domáceho násilia, takže predpokladáme, že v tej domácej izolácii s násilníkmi v partnerských vzťahoch a rodinách dochádzalo viac k tomu rodovo podmienenému, fyzickému aj sexuálnemu násiliu. Preto je asi namieste skonštatovať, že sa celá situácia zhoršuje. Ako to ty vidíš? Si rovnako realistická, alebo sa aj pozitívne pozeráš do budúcnosti?
Bohužel to úplně veselý není. MDŽ je můj oblíbený svátek. Přijde mi smutný, že Československo bylo v roce 1918 poměrně pokrokové v těch ženských právech a následně bylo pokrokové i v možnostech rozvodu a potratů. Teď se začínáme dostávat v Evropě spíš na chvost těch výdobytků a jsme dost pozadu podle mě.
V té pandemii se to ještě víc zhoršuje a víc je to vidět, protože kromě toho, že enormně roste to domácí násilí a nikdo o tom pořádně nemluví a nejsou nějak zásadně posíleny ty služby, organizace, které pracují v Česku, říkají, že mají až o 40 % víc kontaktů obětí domácího násilí, co je vlastně šílený. Nebudeme se bavit jenom o tom násilí, jsou tady pak další věci, které dopadají na ženy.
Třeba to, že v pandemii někdo musí zůstávat s dětmi doma, když jsou zavřené školy a školky a v drtivý většině případů jsou to ženy, protože vydělávají pořád míň, takže se té rodině ani nevyplatí, aby doma zůstal otec. Nebo u nás to je proto, že dostávají jenom část toho platu, když jsou doma. Nevím, jak je to u vás. Ty pracovní pozice, které jsou limitovány, které jsou ve službách, tak se týkají zase žen, které tam víc pracují. Takže ta pandemie negativně dopadá víc na ženy, co se ale odráží i v tom, že pak jsou třeba nějaký nepohody v těch domácnostech, které zase dál vedou jenom k tomu, že se prohlubuje násilí. Přijde mi to smutný.
Jediný, co na ty pandemii vidím docela pozitivního, když se podíváme na násilí na ženách, je, že se o tom tématu začalo poměrně hodně psát v médiích a že to téma začíná být brané jako důležité. Podle mne před dvěma lety se rozhodně tolik nepsalo o násilí na ženách, a zároveň si myslím, že spousta lidí, kteří zažívají ten lockdown a jsou doma a uvědomují si, jak je vlastně nepříjemné být jenom s lidmi, se kterými dobře vycházíte, tak být s nimi už několik měsíců pořád zavřený bez možnosti jít ven nebo mezi jiné lidi, tak si možná víc dokážou uvědomit, jaký to je, když žijete v nějakém násilném vztahu. Třeba pak ta společnost líp soucítí s těmi oběťmi a třeba i to ji nastartuje k tomu, aby tu pomoc v tom ohledu nějak zvýšila.
Přijde mi důležitý koukat se kriticky na ty mezery, ale i nazpátek, a říct si: již tady bylo moc skvělých žen, ale i mužů, kteří bojovali za ty ženské práva, a vzít si to jako nějaký vzor pro sebe a říct si, že jim trochu dlužíme to, abychom taky přiložili ruku k dílu a to, aby se lidi po nás, nebo ženy po nás, mohly cítit rovnější a svobodnější.
To si veľmi pekne povedala. Aj nám tie súčasné práva niekto vybojoval, takže musíme bojovať ďalej pre tie ďalšie generácie. Ja by som ti položila ešte jednu poslucháčsku otázku: „Je možné v dnešní době vůbec nastavit v zákoně takovýto souhlas? Přijde mi, že je to hodně tenká hranice, jelikož by to potom mohlo být bráno jako tvrzení proti tvrzení poškozené a násilníka.“ To je veľmi častý argument. Ako by si na toto reagovala?
Ve 12 zemích Evropy už to je a jsou to země jako Chorvatsko, Belgie, Británie. Nedá se říct, že by tam pak došlo nějakým zásadním problémům v té legislativě, protože pokud by k nim došlo, tak by to další země nezaváděli. Už teď je možné to brát jako tvrzení proti tvrzení, tomu se v takovýchhle případech nevyhneme. Pokud se to znásilnění bude definovat absencí souhlasu, tak se nestane to, že by se najednou přesunulo důkazní břemeno na pachatele, ale pořád bude probíhat normální vyšetřování a pořád bude třeba prokázat vinu toho pachatele.
Áno, to je dôležité povedať. Vyšetrovanie prebieha v každom prípade, či je zákon nastavený tak, alebo tak. Tá zmena zákona je dôležitá pre nastavenie jasných hraníc aj pre ten systém spravodlivosti – polícia, prokuratúra, súdnictvo, potom aj pomocné profesie, ako lekári, lekárky, súdni znalci a znalkyne. Myslím, že to aj vysiela jasný a správny signál spoločnosti o tom, čo je akceptovateľné. Na záver ešte jeden komentár: „Když to všechno člověk čte a slyší, je docela těžké věřit mužskému pohlaví.“ Ja by som povedala, že mužov a chlapcov potrebujeme ako spojencov. A na druhej strane, sexuálne násilie sa týka všetkých, aj keď vo vyššej miere dievčat a žien, tak aj chlapcov a mužov. Prípadne, Johanna, keď chceš, zareaguj…
Já myslím, že většina mužů jsou dobří a tohle nedělají. Ale je potřeba, aby se tihle zapojili a nemlčeli, aby to bylo vidět, že je tady většina mužů, co s tím, že se děje násilí, nesouhlasí.
Takže to je aj výzva pre vás, milí muži a chlapci, aby sme všetky a všetci spojili sily. Náš dnešný čas sa pomaly naplnil, takže keby si chcela ešte na záver niečo dodať, teraz máš priestor.
Já bych jenom moc chtěla poděkovat, že jste tohle setkání uspořádali a hrozně se těším, že můžeme, jak s Amnesty Česko, tak s Amnesty Slovensko na tomhle spolupracovat a soutěžit, která země bude první, kdo změní zákon o definici znásilnění. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Držím palce.
My sa tiež veľmi tešíme, že sme v tomto boji spolu, lebo to v našom stredoeurópskom priestore vytvára silný moment pre túto kampaň a myslím, že bez ohľadu na to, ktorá krajina bude v tejto zmene prvá, tak sa budeme rovnako tešiť, či už vy pre nás, alebo my pre vás. Johanna, ďakujem veľmi pekne, že si si našla čas. Rozprávali sme sa dnes v diskusii „Hovorme o sexe so súhlasom“ s Johannou Nejedlovou, zakladateľkou a riaditeľkou českej organizácie Konsent. Tieto diskusie vedieme v rámci kampane „Hovorme o súhlase“, ktorá sa na Slovensku snaží dosiahnuť zmeny v oblasti sexuálneho násilia a presadiť chápanie, že sex bez súhlasu je znásilnenie. V Česku sa Konsent a česká Amnesty snažia o to isté, takže si budeme navzájom držať palce.
.
.
.
Tento rozhovor je súčasťou série diskusií „Hovorme o súhlase“, ktorú vám prinášame aj vďaka podpore Active Citizens Fund – Slovakia. Originálny záznam rozhovoru, ktorý sme naživo vysielali v utorok 25. februára 2021 na Instagrame LIVE, si môžete pozrieť aj našom YouTube. Viac informácií o kampani Hovorme o súhlase a ďalšie rozhovory o téme sexuálneho násilia nájdete na stránke www.amnesty.sk/suhlas alebo na našich sociálnych sieťach.