Od domova k investici. Proč potřebujeme vrátit bydlení jeho hlavní význam? 


Tento text je súčasťou série odborných textov, ktoré v rámci kampane Bývanie je ľudské právo pripravujú odborníčky na témy dostupnosti bývania a riešenie bezdomovectva. Cieľom kampane je zvýšiť povedomie o práve na bývanie a (ne)dostupnosti bývania, ako aj upozorňovanie na to, ako slovenské úrady a samosprávy zlyhávajú pri dodržiavaní svojich ľudskoprávnych záväzkov v rámci zabezpečenia a ochrany práva na bývanie svojho obyvateľstva. Tento text nevyjadruje postoje Amnesty International a jeho obsah odráža výhradne názory a odborný pohľad autorky. Viac informácií o kampani nájdete na našej domovskej stránke.


Útulně zařízený byt plný pokojových květin působí bezpečně a klidně. Jako skutečný domov. Paní Marta, která ho obývá, však hned po přivítání ukáže rukou na nevybalené krabice na chodbě. „Jsou tu už pár let, od dob, kdy jsme náš byt rekonstruovali, ale začalo nám s manželem připadat zbytečné některé věci vybalovat. Stejně víme, že budeme brzy muset odejít,“ říká Marta rezignovaně. 
 
Se svým manželem a několika kočkami žijí už více než třicet let na jednom z menších pražských sídlišť. Je zasazené do místy až romantické krajiny, příběh, který se však kolem něj odehrál, připomíná spíš horor než pohádku. Prostor, který kdysi vznikl coby bydlení pro lidi, se během uplynulých let stal místem pro investice. Byty, které byly místním slíbeny k odkupu, nakonec hromadně skoupil investor. Začal zvedat nájmy, vypovídat smlouvy, měnit komunitu zevnitř skrz krátkodobé nájemní smlouvy i nátlak skrz žaloby a soudy vůči těm, kteří se snažili bránit. 

Dnes se na místě, které bylo kdysi pečlivě nadesignované v souladu s přírodou i potřebami místních, chystá masivní výstavba. Ti, kteří a které tu kdysi našli bezpečí a zázemí, se jí ale nejspíš nedožijí. Na život na tomto sídlišti už mít nebudou. Podobných příběhů, jako je ten Martin, se ve vztahu k politice dají vyprávět stovky, možná tisíce. Především z míst, na které polistopadový vývoj jakoby zapomněl a místo zájmu o skutečnou podstatu bydlení – tedy zajištění domova, převážila normalizace úplně jiné funkce bytů a domů: funkce kapitálové, funkce investiční. 

Rady, kterak vám i neobsazený byt vygeneruje meziročně několikaprocentní zisk, debaty s developery o tom, jak dopadá krize bydlení na ně, nedostatečná reflexe krátkodobých pronájmů typu Airbnb v kontextu zhoršování kvality života místních nebo obecně přijímaný fakt, že ten, kdo na to nemá, nechť se prostě přestěhuje, se staly součástí mediálního i společenského diskurzu. Skutečnost, že bydlení je ze své podstaty něco víc než jen položka v investičním portfoliu, že se jedná především o prostor bezpečí, vztahů, komunitního růstu i zázemí, se vytratily. Státy – hlavně v potskomunistickcýh zemích – plně přijaly představu, že bydlení prostě vyřeší trh a vzdaly se nároku na jakoukoliv politiku v této, pro lidi tolik zásadní oblasti. 

Výsledek? Frustrace, pocit nespravedlnosti a dojem, že demokracie tu není pro ty, kteří nemají peníze a moc, rozpad komunit i proměna měst směrem k větší nedostupnosti pro ty, kteří a které zajišťují v těchto místech základní služby.

Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítaje v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

Článek 25, Všeobecná deklarace lidských práv OSN

Termín krize bydlení se v Evropě skloňuje už několik dlouhých let. Upozorňují na něj různé instituce typu OSN nebo OECD. Sociologové a socioložky bijí na poplach a mluví o vztahu kvality demokracie a sociálních otázek a práv, mezi něž se dostupné bydlení samozřejmě řadí. Vlastnické bydlení se stalo absolutně nedostupné, nůžky mezi těmi, kteří nemovitosti mají, a kteří si je mohou jen pronajímat, se rozevírají, majetková nerovnost je v České republice jedna z nejvyšších v Evropě. Dnešní mileniálové si mohou byt koupit často jen proto, že jim s hypotékou a prvním vkladem pomůže rodina – těžící mnohdy z výhod privatizačních let devadesátých. Kdo nemá pevné finanční zázemí v rodině, na vlastní byt dnes už v drtivé většině případů nedosáhne. 

Nacházíme se v kritickém okamžiku. Podmínky pro bydlení se z globálního hlediska zhoršují. Bezdomovectví roste, a to i v bohatých zemích; nucené vystěhování lidí pokračuje v nezmenšené míře. A bydlení v mnoha městech je nedostupné už i pro střední třídu.

Leilani Farha, právnička, bývalá zvláštní zpravodajka OSN pro adekvátní bydlení

Nájmy pak rostou mnohem rychleji než mzdy. Daň z nemovitosti je v naší krajině jedna z nejnižších v rámci zemí OECD. A stále tu velké procenta lidí buď bydlení nemají vůbec, nebo žijí v nevyhovujících podmínkách ubytoven a azylových domů, které se jim často stávají trvalým útočištěm místo přechodného zázemí. Diskriminace na trhu s bydlením, která nejčastěji dopadá na Romy a Romky, trvá. Mezi nejzranitelnější skupiny přibyly v posledních letech hlavně senioři a seniorky, kteří dožívají v alarmujících podmínkách a stěhováním ve stáří ztrácejí své sociální sítě – tolik potřebné pro kvalitu života. Obavy ze ztráty bydlení se jednoduše staly součástí našich běžných úvah o součansosti i budoucnosti. 

Ačkoliv se nás většina ekonomů, developerů i politiků snaží přesvědčit o tom, že hlavní příčinou krize je nedostatek bytů a dlouhé povolovací procesy, není současná krize bydlení jen nějakým lokálním problémem. Právě naopak: dnešní stav je důsledkem proměny globální ekonomiky, která má své kořeny na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy společně s neoliberalismem nastoupila takzvaná FIRE economy (finance, insurance, real estate). Rostoucí vliv finančního a nemovitostního sektoru přinesl razantní proměnu i v oblasti bydlení. Zatímco poválečný demokratický evropský konsensus bydlení chápal a politický prosazoval jako jednu ze základních podmínek pro důstojný život, neoliberalismus tento pohled proměnil. 

Samuel Stein, americký analytik se zaměřením na bydlení, gentrifikaci a realitní trhy, ve své knize Capital City uvádí, že do nemovitostí je investováno stále více peněz. Sektor nemovitostí má dnes hodnotu 217 miliard dolarů, což je šestatřicetkrát více, než je hodnota veškerého vytěženého zlata v historii. Tvoří tak 60 procent celkového globálního bohatství. De facto žádná jiná oblast dnes není mainstreamově vnímána jako tak investičně lukrativní a zároveň tak bezpečná. Na obchod s nemovitostmi se zaměřili penzijní fondy i lidé, jako je třeba slavný investor Warren Buffet, který začal investovat do segmentu luxusních bytů v Berlíně jednoduše proto, že mu to přináší vyšší a stabilnější zisky (kolem 15 procent ročně) než investice do tradičních komodit, jako jsou akcie, dluhopisy či zlato. 

Podle Evropské unie je každý, kdo vynakládá více než 35 procent svých příjmů na bydlení, ohrožen bezdomovectvím. Za cenově dostupné bydlení Evropský výbor pro sociální práva označuje situaci, kdy si domácnost může dovolit dlouhodobě platit počáteční náklady, nájem a další související náklady, jako jsou účty a poplatky, a přesto si dokáže udržet aspoň minimální standardy pro život. Splnění této výzvy je ovšem pro mnoho Evropanů náročné: náklady na bydlení totiž tvoří hlavní část jejich domácích rozpočtů. Platí to pro celou Evropu – Česko a Slovensko nevyjímaje. 

V tomto výčtu by se bezesporu dalo pokračovat. V posledních letech vidíme, že se i metropole z postkomunistických zemí zamýšlejí, jak své občany a občanky více chránit. Jak nedovolit, aby „fenomén“ Airbnb dál rozleptával sousedské vztahy a bezpečí domova v centrech i vzdálenějších částech měst. Jak zajistit, aby výkyvy, způsobené krizemi, jako byla ta covidová nebo je ta energetická, nekončily ztrátou bydlení. Jak znovu začít stavět dostupné a adekvátní bydlení, jak žádat po developerech větší spoluúčast, jak dát větší prostor obyvatelům a participaci. To všechno jsou důležité kroky. 
 
Odpovědnost však leží i na státu, který musí znovu najít cestu, jak politiku bydlení včlenit do svých pilířů. V zemích kolem nás to lze: Německo má ministerstvo bydlení, ve Švédsku stála krize spojená s nedostatkem dostupných bytů křeslo premiéra Stephena Löfvena, v Nizozemsku se stát rozhodl jednat a středopravicová vláda oznámila investici ve výši 253 milionů eur, která půjde na výstavbu 44 277 bytů, přičemž 64 procent z nich budou tvořit byty sociální a cenově dostupné. A přidávají se další země. 
 
V jádru úvah, které stojí za vlnou aktivní bydlící politiky stojí důraz na návrat k původní funkci bydlení. Tedy ke slovu bydlet. K tomu, abychom lépe pochopili jeho význam, je třeba přerámovat mnohé stávající narativy a dávat prostor hlavně těm, kteří jsou krizí zasaženi. Bez jejich příběhů se neobejdeme. Tvoří totiž konkrétní stopy v globální investiční džungli, která v honu za maximalizací zisku na lidi tak nějak zapomněla. Je nyní politickým a společenským úkolem je znovu objevit a dát jim potřebnou váhu. 

Apolena Rychlíková